"Ztratila jsem kvůli anorexii rok života, ale na druhou stranu jsem si uvědomila, že člověka nikdy nic neporazí - jen on sám sebe... Ale jste poslední, komu dám rozhovor o tom, co jsem prožila," prohlašuje Pavla. "Už mě to nebaví rozebírat. Dělám ten rozhovor jen proto, že to třeba někomu pomůže..." Vysoká, hezká blondýna se sportovní postavou a Miss sympatie roku 2004 si ještě před rokem a půl přála jediné - zemřít.
Václav Fischer, Vendula Svobodová, Vilma Cibulková, Dana Batulková, Miroslav Etzler, Pavla Sudová, Karolína Perská. Na první pohled zdánlivě nesourodou skupinu lidí přece jen něco spojuje. V prvé řadě skutečnost, že si jeden jako druhý ve své době prošli svým pozemským očistcem. Ať už to způsobil partnerský či profesní krach, smrt blízkých, boj s alkoholem či s nemocí, všichni si sáhli na dno. Ovšem je mezi nimi další paralela, a to ještě významnější: Všichni jmenovaní v sobě našli vůli a sílu se z toho dna zvednout a žít dál. Obdivujeme je a držíme palce.
Přestala jsem jíst
O důvodech, které Pavlu Sudovou nakonec přivedly až na pokraj života a smrti, se dnes může už jen dohadovat. Nejspíš to tehdy byla shoda mnoha okolností („...řešila jsem různé osobní věci, zemřel mi kamarád, navíc jsem se po Miss ocitla v takovém vakuu, kdy jsem neměla co dělat, protože jsem přerušila školu a to na mě nepůsobilo dobře, ale rozhodně jsem s tím nezačala proto, abych zhubla...“). Ať už to bylo tak, či tak, Pavla na tehdejší situaci reagovala po svém: Přestala jíst. „Na den mi stačil třeba pytlík oříšků, mandlí, jeden salát nebo taky nic. V podstatě mě to pak začalo i bavit,“ prozrazuje Pavla.
Cesta do pekel
Celý život jsem sportovala, ráda a hodně jsem jedla, takže zpočátku nikoho nenapadlo, že mám problémy s jídlem. Jen mi občas někdo řekl: Ty nějak hubneš...“ Z Pavliných původních 58 kilogramů při výšce 177 centimetrů jí váha klesla na 52 kilo a stále šla dolů. První, kdo Pavlu začal upozorňovat, že něco není v pořádku, byl její tehdejší přítel. „Opatrně se mě vyptával, co se se mnou děje. Já ale byla přesvědčena, že mám vše pod kontrolou. I přesto, že to tehdy zničilo náš vztah.“ Nemoc se začala na Pavle podepisovat. Vyhledávala samotu. „Říká se, že u ženy jsou chutě k jídlu a k sexu propojeny. To se u mě projevilo. Nejedla jsem, nestála jsem o sex, neměla jsem potřebu se přítele dotýkat, jeho doteky mi vadily.“
Na psychiatrii
Byly dny, kdy Pavla nesnědla ani sousto. Někdy vydržela nejíst čtyři dny. Pak se na další dny „nasytila“ půlkou rajčete... Jen pila vodu a jednou denně si „dopřála“ ledovou kávu v papírové krabičce. Postupně se u Pavly začaly objevovat příznaky přicházející deprese. „Plačtivost, třes, myšlenky, že nemám proč žít...“ S depresemi bojovala přes dva měsíce, pak už to nevydržela. „Jednoho dne jsem se cítila tak hrozně zle, že jsem zavolala mámě, jestli by mě neodvezla do nemocnice.“ A tak se Pavla ocitla na psychiatrii, kde jí diagnostikovali mentální anorexii. Nemocniční prostředí však Pavliny potíže ještě prohloubilo. „Ležela jsem na pokoji s pacienty, s nimiž se nedalo komunikovat, v noci mě budil jejich křik... Namísto toho, aby se můj stav zlepšoval, šlo to se mnou z kopce. Nejedla jsem, jídlo jsem většinou ‚šoupla‘ někomu do talíře, nebo jsem ho vyhodila. Na vážení jsem měla vymyšlené fígle: Vypila jsem předtím třeba tři litry vody. Brzy to ale všechno prasklo.“ Zdroj:SUPER.cz